Mám radost z Noci kostelů. V desítkách až stovkách chrámů na území naší diecéze otevřou nadšení dobrovolníci kostelní vrata. Přestože se situace rok od roku zlepšuje, na mnoha místech stále bývají zarostlá pavučinami – ať už kvůli obavám z vyloupení nebo devastace či pro nezájem. Ale alespoň na jeden večer a začátek noci ožívají i ty nejzapadlejší kapličky na konci světa. Sejdou se tam lidé. Kvůli tomu přece tyto stavby vznikaly: jako prostor pro shledání lidí spolu mezi sebou a s Bohem.
Církevní společenství letos po celém světě slaví Jubilejní rok. Nese se ve znamení naděje. Říká se, že ta umírá poslední. Křesťané nadto tvrdí, že v lidském životě neexistuje situace, která by postrádala naději - a byla tedy úplně beznadějná. Říkají a věří, že mají naději v živém Bohu, který jim neslíbil život v bavlnce, ale že je ani v těch nejšílenějších situacích neopustí. A nenechá je napospas ani ve smrti. Moc bych Vám přál, aby se Vám vedle obdivu k nádheře umění našich předků při Noci kostelů poštěstilo i setkání s blízkostí Boha jako garanta této naděje.
Pokojný večer plný zážitků, které si můžete odnést do dalších dnů Vám přeje
Mons. Stanislav Přibyl
© 2025, Noc kostelů